Prcek nejen čte, ale taky hraje. Nebo spíš lidi kolem něj... Rozhodla jsem se na blog psát i své dojmy ze stolních her pro děti. Materiálu i praktických zkušeností z terénu mám totiž opravdu dost.
Jsem hráč. Poměrně vášnivý. Máme doma spoustu deskovek a dalších společenských her, takže jsem od minulého roku začala u nás na vsi organizovat Klub deskových her. Motivace byla jasná: zahrát si. Ono doma ve dvou to moc nejde, zvlášť když jsme s Tomem schopní (nebo spíš já) pohádat se v desáté minutě Carcassonu (event. u prvního umístěného sedláka), o Osadnících z Katanu ani nemluvě. Nakonec Klub sice vykrystalizoval jako více méně dětská záležitost, kde spíš vysvětluju a lítám od jedné partie ke druhé, ale vzhledem k tomu, že teď přes zimu projde tou odpolední dvouhodinovkou i patnáct dětí, je to docela satisfakce.
Že to má celé hlubší smysl, si můžete přečíst třeba tady: http://ona.idnes.cz/deskove-a-spolecenske-hry-rozvoj-socialnich-schopnosti-p22-/deti.aspx?c=A151015_232025_deti_haa
Samozřejmě se snažím ke hrám dostat i svoje děti, což jde trochu ztuha, protože Tad bude mít šest až v létě a u dlouhé a složitější hry nevydrží. A taky nerad prohrává. Což naprosto chápu :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat